Příběh první knihy 19 - závěr

Aby jsme tomu daly nějakou formu, rozhodly jsme se tímto příspěvkem ukončit příběh Viktoriina kamene. Není to však proto, že bychom končily úplně. Budeme se už ale věnovat druhému dílu.

Tedy krátké shrnutí: Kniha měla 100 výtisků.
Většinu z nich, jste si předkoupili, nebo přispěli. Můžete ji najít v knihovně ve Vítkově a v Praze. Poslaly jsme ji také několika málo lidem, kteří nám mohli pomoci s jejím uvedením do širšího povědomí. Od Vás jsme zjistily, že se kniha líbí. Pro někoho byla dlouhá, jiní si všimli chyb. Někdo ji zhltnul se samou chválou.
Pravda je, že víme, že kniha má v sobě mnoho chyb - od gramatiky, po některé kousky nesrozumitelného textu. Přesto si své čtenáře našla. Byla tu i nabídka nejmenovaného vydavatelství. Po pár vyměněných emailech jsem se ale dozvěděla, že je v knize mnoho akce a měla by se rozdělit do více knih a naopak tam chybí klidové části, kdy si čtenář odpočine a zvolna je na akci připravován. Obal je amatérsky dětinský. Po úpravách by byla možná spolupráce. Nu a co by potom zbylo z naší knihy? Něco tuctově stejného, jako je většina knih. Právě proto, že jsme na každé stránce my, proto je ta kniha lepší a Vy - Naši přátelé, čtenáři i ti , kdo se přidali později a knihu na doporučení zakoupili - Vy to víte a možná proto Vás baví.

Jsme hrdé na to, co jsme dokázaly a jaké úžasné lidi kolem sebe máme a moc se těšíme, jak se Vám bude líbit druhý díl, jehož příběh můžete pomalu začít sledovat jak zde na webu, tak i na našem facebooku.

Příběh první knihy 18

Vážení příznivci a knihomolové. Dne 22.10. proběhla… konečně akce k vydání naší knihy, Viktoriin kámen, která se konala na Čerpací stanici Černín, pod záštitou našeho úžasného vedení. Moc chceme poděkovat všem, kdo přišli a kdo nepřišli, o hodně přišli. :-) Proběhl vědomostní kvíz, aneb co si pamatujete z knihy. Ceny byly zajímavé a nezapomenutelné. Kvíz byl těžký, ale navzdory tomu si každý z testovaných odnesl odměnu. Rovněž proběhla bohatá tombola artefaktů a osobních věcí našich hrdinů, které nám dobrovolně darovaly, nebo jim byly odcizeny. V neposlední řadě chceme poděkovat našemu vedení, že toto umožnili a také panu sládkovi z pivovaru Vikštejn za výborné pivíčko, které teklo proudem a za milou účast jeho a paní sládkové.

Příběh první knihy 17

Ráda bych shrnula pár momentů, které nám zkomplikovaly cestu ke konečnému předání knih.

1) Korektura: Věřte, že najít někoho, kdo vám opraví knihu - v rozumném čase a za normální cenu, je mnohem těžší, než lov ústřic v jižních Čechách. Nic méně - podařilo se! Avšak zdržení půl roku. Vydání jsme tedy stanovily na přelom března/dubna. Kromě dalších komplikací, nám to ale i pomohlo, aby jsme sedly a celý příběh trochu poupravily.

2) Závěrečná úprava k tisku: S tímto nám pomohl Evičky manžel. Když zjistíte, že je celý text rozházený a vypadá, jako by se písmenka pohádala, je potřeba znovu sednout a znovu vše opravit. Obálka knihy je taky hrozná legrace - když ji nemůžete nacpat do určeného rámečku. Zdržení téměř dva týdny.

3) Kniha odeslána: Do tří dnů měla být vytištěná a poslaná. Po týdnu jsme se dozvěděly, že se v tiskárně rozbila laminovačka. Tedy opět zdržení dva týdny. Pak nám konečně pracovník nejmenované kurýrní služby napsal, že nám veze zásilku. Pokud se tedy nestane něco jako napadení kurýrního auta, požár, krysy, povoden´ či sběrači papíru - kniha bude v našich rukách nejpozději v úterý. Hned jak ji obdržíme, budeme Vás informovat a můžete si ji konečně vyzvednout.

Příběh první knihy 16

Vážení čekatelé. Přicházím s informacemi o vydání naší úžasné knihy, na kterou se všichni tak moc těšíte, včetně nás protože to bude znamenat, že se možná pár dní klidně vyspíme, než začneme připravovat k tisku díl druhý. Ono se to řekne. Vydáme knížku. Jenže takové vydání není vůbec snadná věc. Už třikrát jsme usínaly v domnění, že to byla poslední fáze a už třikrát jsme se uprostřed noci vzbudily s oroseným čelem, že musíme ještě něco udělat. Onoho posledního, čtvrtého rána se vzbudil Evy manžel, protřel si oči a položil otázku, která Evou zacloumala jako mamut jedlí.
Otázka zněla: Hele kdo vám dělá Layout?
Moje reakce by byla zřejmě velké zděšení. Neboť bych se bála vážného lékařského vyšetření mozkové oblasti s trvalými následky. Pokud měla Eva stejnou reakci, to se bohužel nikdy nedozvíme, neboť by se s tím nechlubila. Tedy když odpověděla, že to máme. Tedy ne to vyšetření, ale tu věc co se dělá s textem, aby to vypadalo pěkně a dalo se to tisknout pro lidi. Řekl, že přehodit z windows do pdf je na prd, protože to rozhází stránky. Eva se jala kontroly a… fakt bylo to děsné. Tedy z tohoto vtipného a jistě poučného článečku, jste zajisté pochopily, že se naše vydání kapánek pozdrží z důvodu posledních úprav. Počítáme, že do 9.4 bude kniha v tisku a Vám ještě tento týden upřesníme, kdy přesně bude kniha v našich rukou a nachystaná od nás, pro Vás.

Příběh první knihy 15

Eva mi oznámila, že se ve většině příspěvcích věnuji hlavně její postavě a jí samotné. Ono není moc čemu se věnovat, jak jsem již psala v dřívějších příspěvcích. V knize je hodně postav inspirovaných lidmi, kteří mě oslovili. Proto jak jsem včera zjistila z jednoho rozhovoru. Podobnost a shoda jmen se skutečnými lidmi, je čistě náhodná jen sem tam. Eva mi také vytkla, že jsem málo popsala hrdinku, která je v celém příběhu nejdůležitější. Trochu jsem zapátrala a popsala jsem ji. Jenže Eva měla na mysli to, podle koho je psaná. Tedy s pravdou ven: I když se v postavě Elizabeth odráží mnoho z mého osobního života, i mne samotné (Nejsem promiskuitní sprostá alkoholička, Evo. Sprostá někdy. Promiskuitní - to už je let a alkoholička pouze v nesprávné společnosti.) neřekla bych, že je prostě celá já. Osobně si myslím, že se ztotožňuji s více postavami. Určitě se dvěma. Tuto skutečnost odhalila zatím jen Eva. Trochu mě děsí, jak dobře mě zná. Takoví lidé co o vás hodně vědí, mají doma ve sklepě za skříňkou s nářadím prostor se spoustou svíček a vašich fotografií. Je pravda, že u Evy ve sklepě jsem nikdy nebyla. Zapíšu si to tedy na seznam věcí, co zase letos nestihnu. Tedy zpátky k Elizabeth. Ráda bych vyhověla Evě a také pojmenovala postavu po sobě. Myslím, že jsem se již zmínila, že upírka Vendula by asi odradila většinu čtenářů již na desáté stránce. I když je moje jméno krásné. V mém jméně, které se může rovnat někomu s titulem a které jsem si opatřila při křtu.
Nachází se další dvě jména: Elizabeth a Zdena. Ani jedno nepožívám, ale obě jsou pro mě důležitá. O mamince jsem tu již psala a pravdu o tom druhém si nechám na další příspěvek. Že jsem toho o hlavní hrdince moc nenapsala? No od toho je tu kniha, kde si o ní přečtete všechno potřebné ne?

Příběh první knihy 14

Ráda bych se zde ještě zmínila o Evě. Není to proto že bych jí chtěla podlézat, protože něco potřebuj. Chtěla bych si spíše postěžovat jaká je spolupráce s ní složitá. Možná bych to přirovnala projektu domu. Nakreslím pro Michaela Jacksona další přístavbu domu, aby se mu tam vešlo víc klobouků. Je to dokonalé. Každý klobouk má svou poličku se samočistícím a samoudržovacím systémem. Klobouky lze vybírat hlasovým příkazem. No jsem spokojená a nákres předávám. Za pár hodin se mi návrh vrací. Michael chce mít klobouky ve skupinkách po třech, aby nepodléhaly depresi. Chce mít přebarvovací mód a kulturní centrum pro málo využívané klobouky. Podobné je to s Evou. Napíšu část příběhu cca deset stran. Přepošlu. Počkám čtrnáct dní, než si to přečte. V tomto čase píšu dál a tedy zasílám ještě další stránky. Netrpělivě čekám. Eva přečte a zavolá si mě na benzínku na kobereček. Když zasedám ke kávě modlím se, aby v ní nebyl jed, či jiné s životem neslučitelné látky. Eva mi totiž v týdnu poslala sms. Ve 22.00 Eva NIKDY nepíše v tolik hodin. Sms zněla: Že chce být v příběhu větší drsňačka, a tak ať jí tam dám nějaké to sprosté slovo. Hergot, nebo sakra. Ani když mi tuto sms zaslala po třetí, jsem mezi hergot a sakra, sprosté slovo nenašla. Napsala jsem tedy slovo, které by asi tak říct v dané situaci mohla. Nedovedete si představit co jsem si vyslechla. Nepomohly ani argumenty, jako že teď je fakt drsná.
Stěžuje si asi takto:
To přepiš, tam já bych si nikdy nesedla. Tohle je taky blbí takhle bych nestála. Zkoušela jsem to a je to nepohodlné postav mě jinak. Tahle postava mi leze na nervy zabij ji. No a promiň. Taky tam o mě nemusíš psát úplně všechno. To jsou jen nějaké z Evy požadavků.
Je tu ještě sex:
Měla by si tam napsat víc toho sexu. Řekne. A její představa je, že z jedné postavy udělám nymfomanku, která si to rozdá s každým a zdarma, ale Evy postava zůstává čistá jako lilie, protože jí děti přinesl čáp a sex je jen slovo, které provozují jiní. Tedy tolik o Evě. Ona totiž chtěla ať o ní něco napíšu. Tak doufám, že tohle jí bude stačit. Nemluvím ani o tom, že mi zakázala dát k tomuto článku její fotografii. Prý ať se na ni nejezdí dívat na benzínku jako na Exota. Bohužel to neprošlo no Eviku.

Příběh první knihy 13

Nějak mi docházely nápady o čem tak ještě psát, aby to bylo zajímavé. Tedy alespoň pro mě a pár lidí, co tyhle příspěvky čtou. Když jsem dnes již po desáté zvedala telefon a již po desáté byla na druhém konci Eva. Za prvé jsem se cítila velice dobře, neboť většinou jsem to já, kdo volá kvůli každému hovnu, které považuje za důležitou zprávu. Tedy to si myslí Eva. Já volám tak často proto, že mi paměť už tak dlouho neslouží. Nutnost sdělení zpráv tedy provozuji hned, neboť potom už si to nepamatuju. No a za druhé, jsem čekala, jaké pěkné video si mám na fb pustit, pro lepší náladu. Eva mi však zdělila něco, po čem jsem okamžitě nabyla dojmu, že to musím napsat. Ano, protože jinak bych to zapomněla. Tedy nutno říci, že než jsme se rozhodly knihu vydat na vlastní náklady, které z Vás vytáhneme pod příslibem koupi kvalitní četby. Rozhodly jsme se naše veledílo poslat do několika vydavatelství. Některá vypadala velmi nadějně, ale korektura se táhla jako čekání na otevření hospod, a tak jsme o některé možnosti přišly. V některých vydavatelstvích nám bylo sděleno, že příběh je hezký, hrdinové mají potenciál se rozvíjet a kniha vtáhne čtenáře do děje. Bez pochyb psát umíte. Tento žánr však nevydáváme. Byla tam, ale i paní které to celé přišlo nesrozumitelné. Stratila se již na první stránce, což se nepodařilo ani mé negramotné kamarádce, kterou nebudu jmenovat, ale vím o ní že zná jen sedm písmen. Tento odmítavý email mě na několik týdnů uvrhl do stavu, kdy jsem prostě nechtěla psát. Než jsem se s Evou domluvila, že vždycky bude nějaká taková paní a že na to prdíme. Uvědomily jsme si, že na vydání naší knihy jsme asi ve špatné zemi a dnes mě v tom Eva utvrdila. V posledním telefonátu mi oznámila, že je v prodeji kniha za 180 kč, jež nese název Strašidelná vagína. Příběh o pohlavním orgánu co v sobě ukrývá tajemný svět a čas od času z ní vyleze kostlivec. Nebudu zde popisovat, jak se přítel dotyčné dívky do vagíny ponoří a stejně jako Indiana Jones tajemný svět objeví. Ani se mi nechce mluvit o tom, že dívce nepřijde divné, že jí z pohlavního orgánu vycházejí strašidelné zvuky. Tedy je mi jasné, že Česká republika není ta pravá pro vydání Fantasy knihy. Budu se snažit, až dopíšu třetí díl, psát něco jako Divotvorný penis, nebo Zakletý úd. S tím jistě prorazíme.

Příběh první knihy 12

Mám tu pár věcí o knížce které by jste rozhodně měli vědět.

1. Je to kniha kde se vyskytují upíři, andělé, démoni, lidé. Pokud ovšem doufáte v upíry, jež ve slunečních paprscích oslňují letadla svým leskem. Není to kniha pro Vás.
2. Od vydání padesáti odstínů čehokoli, je v každé knize pornozápletka nebo velmi detailně popsaný sex na každé páté stránce. V naší knize tomu tak není. Chceme vyprávět příběh, ne návod na kvalitní sex.
3. Důležité je i říct, že červené knihovně jsme se vyhnuly obloukem přes dvě ulice. Není to sentimentální příběh o upírech, kteří se křečovitě drží závěsů, aby se nevrhly na milovanou osobu.
5. Naši hrdinové nejsou dokonalí a dělají chyby. Hodně chyb. Hodně špatných rozhodnutí. Kladní hrdinové nemusí dávat své peníze a tělesné orgány všem potřebným, které na cestě potkají. Nemusí mluvit spisovně a jednat nesobecky a i klaďas může být mrcha.
6. Není to komedie i když se u knížky zasmějete, často.Testované subjekty říkají, že i plakaly. Doufám, že to nebylo nad hrůzností obsahu. To by tedy asi bylo vše. Nerada bych, aby nám byly knihy naházeny na hlavu zabalené do ocelových kufříků, protože nesplnily očekávání. Eva by o tom sice mohla napsat hezký příběh, protože utíká rychleji než já a útok by přežila. Nicméně bych byla raději, když by jste svého vkladu nelitovali a těšili se na druhý díl. Slibuji, že se budu snažit udržet stejný počet stran pokud by jste chtěli knihu použít na podložení nábytku, ať ho nemáte šejdrem.

Příběh první knihy 11

Dnes jsem se rozhodla být poněkud vážnější. Když jsem byla malá. Opravdu nevím kolik mi bylo let, neboť malá jsem byla již velmi dávno. Tedy ptát se mě na rok, by bylo stejné, jako se mě zeptat jak se jmenoval neandrtálec, který v místě mého bydliště našel tučného červa k svačině. To si taky nepamatuju. Tedy, když jsem byla malá, moje maminka mi řekla, že když budu moc chtít můžu být čím budu chtít. Moc jsem chtěla, ale princezna se ze mě nestala i když jsem odkoukala všechny pohádky a řídila se všemi pravidly princezen. Moje maminka krom toho, že mě neustále upozorňovala na mou velkou...zadek, mi řekla ještě jednu důležitou věc: Když budeš chtít, dokážeš všechno na světě. No, nebudu říkat, že klavírní virtuos ze mě taky není. Moje maminka tu už dávno není, ale její slova tu jsou a i když si nepamatuju jak voněla, nebo jaký měla hlas. Za její slova jí budu pořád vděčná. Proto jsem se rozhodla vydat knížku pod jménem své maminky. Zdena. Protože jsem moc chtěla díky ní. Je tu ale ještě jedna maminka, které bych chtěla knihu věnovat. Maminka, která mi poslala vánoční přání, protože věděla, že žádnou maminku už nemám. Maminka, která mi v mnoha věcech připomíná tu mojí. Je odvážná, plná lásky a něhy. I když mě vlastně skoro nezná, vždycky pro mě má vlídné slovo. Je to maminka, kterou jsem si zapůjčila od Evičky. Tedy mé milované maminky. Protože jste jediné na světě. Protože jste ty nejodvážnější bytosti na světě. Zasloužíte si všechnu pozornost. To čím jsme, jsme pro vás a díky Vám. Protože moc chceme.

Příběh první knihy 10

Celou dobu tu zmiňuji své kamarádky, které měly s knihou co do činění. Které mi pomáhaly opravovat. Dělat bezpočet odstavců a mazat pasáže které mě se líbili, ale pro ně byli trapné. (že Eviku) Samozřejmě zmínila jsem zde i Tomáše, který s nasazením svého zdravého rozumu, došel až na stranu 83, a potom vyhledal pomoc odborníka, aby mohl pokračovat v normálním životě, bez nočních můr z hrubek, které jsem snad i sama vynalezla. Nezmínila jsem však mého prvního čtenáře z řad mužů. Pana Čestmíra Košárka. Mého nejlepšího přítele. Člena mé malé rodinky, který se mi připletl do života u nás na benzíně. Silou vůle překonal mé propracované chyby. Zvládl nesrozumitelné věty i leštěnou podlahu na níž se s vlasy všude kolem sebe, svíjí plačící muži. ( samozřejmě vtip) Přečetl první díl, pochopil o co jde a líbilo se mu to. Bohužel jsem ještě nenašla postavu, která by vystihla Česťovu obětavost, férovost, dobrotu a telefon věčně nalepený u ucha, protože bych třeba mohla volat, že něco potřebuji. Mám před sebou ještě třetí díl a budu se tedy snažit mu tam nějaké místečko najít. Protože i on je jedním z mála důležitých článků, kteří patří do mého roztleskávačského týmu,, co s rudým pomponem skáče a křičí. ,,Koukej psát a nevzdávej to. Stojí to za to!!!!!

Příběh první knihy 9

Pro ty kdo mi psali na messengera, jakto že jsme včera nic nepřidaly. Přidávám dnes. Začneme pár daty.

Roku 2008 se Míše zdál sen. Ten rok jsem napsala pár řádků a odstěhovala se z Počátek. Dlouho jsme se s Míšou neviděly.
Roku 2014 jsme se přestěhovaly i s Míšou do Vítkova a já pokračovala v psaní. Potom se naše cesty rozešly u strany 51. Knihu jsem zasunula někam úplně fuč.
Roku 2014 jsem poznala Evu. V potu tváře jsme tenkrát pod biči otrokářů pracovaly v nechvalně známé nejmenované firmě na velkoobsahové vaky. Snažily jsme se tamní otrokyně naučit věcem jako je úsměv, dobrá nálada a trocha toho vtipu. Odpovědí nám byl malý plat, hluchota z hluku šicích strojů a malé sáčky jež jsme vysmrkávaly z bezpočtu vdechnutého materiálu, který poletoval vzduchem. Tehdy jsem si dovolila Evě dát knihu číst. Tedy těch 51 stran. Když mi vrátila černé papíry kde sem, tam prosvítala věta. Řekla. ,, Blbosti jsem ti zaškrtala tak to přepiš, uprav a bude to bomba." V debilních pracovních čepičkách při odtavování roztřepených konců, jsme snily o slávě, nabídce na film a konkurzu na herce, při kterém budeme mužské role vybírat osobně a na premiéru si oblékneme šaty od Blanky Matragi. Roku 2016 jsem byla zhruba o 30 stran dále i po té mi Eva vracela mé dílo začerněné jako by dělala melouchy pro firmu na testování centrofixu. V roce 2017 jsem začala na benzíně pracovat i já. Častější kontakt s Evou a jak jsem již psala tolerance a podpora nadřízených, mi dovolili že 18.8.2018 byla kniha dokončena. Eva nakreslila krásné obrázky na obal a knihu jsme si nechaly jen tak pro sebe vytisknout do sešitové vazby. Nutno dodat, že to jednou bude vzácnost bo tam jsou hodně velké voloviny ještě. 12.12.2020 jak jsme si napsali na poslední stranu pod slovíčko KONEC byla kniha doopravena a přepsána k dokonalosti. 13.12.2020 byla přeposlána paní učitelce do Krnova, nebo tam někam nevím ani kam, aby knihu ještě jednou překontrolovala. Další datum, které na těchto stránkách bude, je datum kdy bude kniha vydána. Dodán ještě že jsem se hodně zlepšila. Teď, už píšu o moc lépe a rychleji. Že Evolet?

Příběh první knihy 8

Někdy ať dělám, co dělám, nejde mi pokračovat v psaní. Zajdu za Evou a modlím se, ať udělá nebo řekne něco, co mi vnukne nápad jak pokračovat. Není to tak dávno, kdy jsem ji požádala, aby sem napsala taky nějaký ten příspěvek. Však byla u celého psaní knihy. Byla u mnoha (všech) změn. Může o knize psát hodiny a nevyčerpá repertoár. Odpověď byla jednoduchá. Ty jsi spisovatelka. Prosím tě , já ti přece dám námět a ty to jen napíšeš, co na tom je? Co na tom je? Třeba to, jak to napsat, aby to bylo zajímavé. Aby to dávalo smysl. Tedy alespoň pro nás. Pro čtenáře se to doupraví po konzultaci s testovanými subjekty. Tedy, když nevím jak dál a ani Eva zrovna nemá svůj den. Jdu do hluboké minulosti. Minulosti, kdy jsem psala nic neříkající povídky do nejmenovaného časopisu, anebo do nedobytného šuplíku. Prohrabu se horou papírů a někdy se mi podaří najít něco, co jsem napsala a zahodila a co by se mohlo hodit. Třeba jen jedna věta. Věta, která působí, jako roznětka pro tok myšlenek ze kterých se dá psát. Potom vznikají nekonečně dlouhé věty. Protože kdo by se zdržoval tečkou. Co když by tím ten tok myšlenek přerušil. Pár věcí v knize jsem použila z nikdy nepublikované a nedopsané povídky, která vznikla tuším asi týden po téhle fotce. A za kterou bych se dnes jistě neskutečně styděla. Tedy nedá se říct, že ty řekneš sirka a já napíšu třístránkovou esej.

Reakce Můzy

Ráda bych se vyjádřila k tomu, co zde napsala Vendy.
Má role můzy, je neskutečně těžká role.
Milá paní spisovatelka si nedokáže představit, jak složité je pro mě páchat vtipné i méně vtipné věci aby ona měla o čem psát. Ještě složitější je si to potom o sobě číst a říkat si, že tohle není možné, že to přeci nemůže být podle mích skutečných činů. Bohužel je to pravda. Rovněž není snadné stále ji přesvědčovat, že podlaha má tisíce jiných přirovnání, mezi nimiž je i špinavá, dřevěná, nebo žádná. I já jako uctívač pořádku, ke kterému se v noci modlím a přes den mu sloužím. Když si po desáté přečtu, že podlaha byla letěná, říkám si: „Kde sakra berou na to leštění pořád čas? Kdž já to doma stíhám jen jednou denně.“
Tedy Vendy. Já zadávám, ty píšeš!

Reakce spisovatele

Ráda bych tedy i dnes upustila od příběhu knihy a reagovala na včerejší reakci, kterou sem mezi leštěním podlah napsala Eva. Tedy: Drahá Evo. Začnu od podlahy. Sama víš, že by bylo blbé napsat: A když jsem Evu bacila úplně omylem pěstí do nosu, spadla na žádnou podlahu. Na dřevěnou by si namítla možnost vražení třísky a špinavá? To by si stránku vytrhla, zmačkala a zahodila. Tedy toliko o podlahách. Budeme se dále věnovat mému popisu tvých fopa, či jen tvého jednání. Nutno dodat, že Viktoriin kámen, není komedie. Najdou se tam však vtipné okamžiky už proto, aby se čtenář také na chvíli uvolnil z toku napjatelna a tajemna. To, že je to většina věcí, které jsem okoukala ze skutečného života, (tvého) je přeci úplně super. Už vidím ty zástupy zákazníků tankujících třeba jen litr nafty, a nakukujících do oken, aby jen koutkem oka zahlédli tvou maličkost. Jaké pak bude jejich rozhořčení, když tam budu já. (musíme odendat tu břidlici.) Teď, ale z vážného soudku. Eviku, jsi tou nejlepší múzou jakou mám. Fakt jsem ráda, že i dnes jsem našla cestu kudy dál a to jen díky rozhovoru s tebou. Jsem šťastná, že jsi mi podržela pistoli u hlavy a ukazováček na tlačítku Backspace, když se ti nelíbilo hodně. (Ano dnes už vím trapných věcí.) No a jsem také hrozně ráda, že mi dovolíš psát o tobě jako o postavě, která dodává hlavní hrdince vtip a trochu toho lidského zpestření.

Příběh první knihy 7

V dnešním příspěvku bych chtěla udělat malou reklamu. Vím jistě, že nebýt tolerance a podpory mích nadřízených, asi bych byla ještě někde na padesáté stránce a marně hledala chvilku, kdy budu moci zase psát. Je pravdou, že to místo na benzíně. (Eva s Láďou říkají, že je tam vyražena má zadnice.) Tak nebýt toho místa, nikdy bych nic nenapsala. Mimo léto se najde pár chvil, kdy se můžu posadit a psát. Posadit a opravovat. Nebo jen číst. Je to moje místo, kde mě napadla miliarda věcí, které dělají mou knihu zajímavou. Je to místo, kde bych jednou ráda měla malou břidlicovou cedulku, s nápisem: ZDE ŽILA A ZEMŘELA. Protože na tomhle mou zadnicí ošoupaném místě, jsem strávila víc času než je zdrávo a ještě strávím. Proto chci touto cestou udělat reklamu Čerpací stanici Černín. Která je ve středu celého tohohle kolotoče. Chtěla bych poděkovat mým šéfům Pavle a Vaškovi za to, že nikdy neřekli ani slovo na otevřený noťas. Protože podpora může být všelijaká a i za tuhle jsem velmi vděčná. Protože kdo může říct, že v práci, při práci, napsal knihu. Proto taky moje práce bude tím místem, kde se uskuteční předávání knih předplatitelům, společně s poděkováním za to, že nám pomohli uskutečnit sen. No a snad i nastartovat zveřejnění nejen prvního dílu, ale i celé trilogie. Díky

Příběh první knihy 6

V okamžiku, kdy jsme si uvědomily, že nemáme opraveno a nestihneme naplánované datum tisku, zrodil se plán. Zavolaly jsme naší známé paní učitelce, která zná jiné učitelky, které znají další učitelky. Naše žádost byla vyslyšena až v Krnově. Rozhodly jsme se však před zasláním, na knihu ještě naposledy juknout a opravit chybky co uvidíme. Z drobných chybiček stalo se přepisování odstavců, někdy i stran. Koumání jak upravit nekonečné půl stránkové věty(mé oblíbené.) Také dlouhé bádání nad tím proč některé věty vůbec nedávají smysl. (To jak v polovině toku mích myšlenek přišel zákazník a já prostě navázala na rozepsané, něčím úplně jiným.) Téměř jsem se do práce nastěhovala, aby jsme to stihly. Každé ráno kdy měla Eva směnu, jsem sebrala noťas a těšila se na její. ,, Prosím tě, můžeš mi říct co jsi tímhle chtěla říct?" Nebo. ,, Vendy proč tam maj každou podlahu leštěnou?" a neméně slavné. ,,Myslíš že by si čtenář myslel, že jsou hrdinové plešatí? Když by si na každém třetím řádku nepopsala co zrovna v té chvíli dělají jejich vlasy?" Nic méně ráda na to vzpomínám, protože nic není lepší, než když vidíte slova a díky únavě, čtete něco zcela jiného. Také jsem se dozvěděla, kam by si Eva nikdy nelehla, co by nikdy neřekla a jak by se nikdy neoblékla. Tyto malé pokusy o změnu její postavy jí však byli zamítnuty. Takže se máte na co těšit. Byla to vážně dřina, ale stálo to za to.

Příběh první knihy 5

Když už měla kniha dost odstavců a chudák Kača při každém slově nežli, dostala epileptický záchvat a Eva si uvědomila, že svou opravenou část do strany 93 prostě uložila zřejmě do jiného počítače, který ani nevlastní. Řekla jsem dost. Požádala jsem tedy svého kamaráda Toma, ať se na knihu jukne a těch milión chyb, zredukuje. Třeba jen na 100. Abych jej mohla motivovat k práci neustálím stáním za zády. Chodil pracovat rovněž do již známého koutku na benzíně. (Nutno dodat, že na toto slavné místo se budou jednou jezdit dívat ze širokého dalekého okolí a Eva s šedou kšticí třech vlasů a kostnatýma rukama, bude pouštět komentář popisující život můj a mého veledíla. ) Já budu již dávno mrtvá, ležet v chudém hrobě po tom co mě ukamenují čtenáři. Tedy vraťme se k Tomášovi. Při občasných opravách, vrtíce hlavou, přemítal jak je možné, že člověk může nasekat tolik chyb. Musím se obdivovat nad trpělivostí se kterou každé dvě vteřiny něco přepsal. Někdy jsem měla pocit, že se rozhodl přepsat knihu celou, neboť by to bylo snazší než ji opravit. Bohužel doba je těžká a člověk má málo času i málo nervů. Tedy nám Tomáš odpadl u strany 83. Deset stran před slibovaným. ,Neboj od 93 to bude lepší." Nic méně i v těch 83 stranách jsem se dozvěděla mnoho věcí o čárkách, tečkách a přímé řeči. Což se do budoucna hodilo. Tomáš se stal rovněž jedním z předkupitelů knihy, a tak se moc těším, až mi přijde povědět kolik chyb ještě našel.
PS: Ta sluchátka můj hlas neutlumila.

Příběh první knihy 4

Rozhodla jsem se, že do své knihy vepíšu ty, kteří prošli mým životem a zanechali v něm nesmazatelnou stopu. Někteří Eva,, si ponechali svá jména. Jen Eva. Jiní jsou ukryti za postavu jíž ztvárňují. Ať už jsou jejich role jakékoli, z části je do nich vepsáno to jak je vidím. jednou z takových větších rolí kterou si sama vybrala, je Kačka. Její druhé já samozřejmě neprozradím ať má každý možnost trochu si zapátrat. Kačka mi také pomohla s částečnou opravou. Od strany 93 bylo tedy znát, že Kačka miluje odstavce, protože bych řekla, že jich tam bylo více, než písmenek. Myslím, že z oprav mého díla, si Kačka odnesla dlouhodobou averzi ke slovíčku nežli, neboť toho tam bylo víc, nežli těch odstavců.

I když se někdy cesty lidí rozejdou, zanechávají za sebou něco, co nám utkví v paměti. Protože mám paměť na prd, tak jsem si to napsala do knihy.

Příběh první knihy 3

Když byla kniha dokončena, poslala jsem jí Míše, i přes to že se naše cesty už asi nikdy nesejdou, stále to byla ona kdo to se mnou začal. S napětím jsem očekávala co mi řekne, po případě v tikajícím balíčku, zašle. Reakce na děj který jsem pozměnila a vývoj postavy jejíž předlohou se stala, byla díky Bohu a možná i nespolehlivosti české pošty, kladná. Míše se kniha líbila. Takže jsem bez černého svědomí mohla sednout a pustit se do dalších úprav.

Příběh první knihy 2

Když jsem opravila Evou zavržené pasáže. Věřte, že zmačkat, zahodit a přepsat znovu, by bylo lehčí. Tedy když jsem vše přepsala. Začala jsem do příběhu vkládat skutečné zážitky ze svého života. Vtipné situace s přáteli, jsem mírně upravila a zakomponovala do jinak vážného příběhu. Naše slova jsem vložila do úst svých hrdinů. Je pravda, že Eva se od té doby bojí cokoli říct, abych to nepoužila. Tedy původně velmi vážná kniha je v jistých částech podbarvena humorem, vtipem a lehkou nadsázkou.

Příběh první knihy 1

Tři roky jsem na knihu nesáhla. Míša zmizela kamsi do útrob Prahy, a tak se mi nechtělo. Pak přišla Eva. Zapřísáhlá odpůrkyně jakéhokoli léku v tabletkách, plačících mužů a žen nadměrně požívajících alkohol a cigarety. Její slovní zásoba obsahuje jen tři sprostá slova: Sakra, hergot a do prdele (když ji nikdo neslyší) ostatní za ni říkám já. Dala jsem jí přečíst těch pár sepsaných stránek a ona řekla, že po pár změnách to může být fakt pecka. Takže jsem začala od začátku, s Evou jako můzou za zády. Za své rady, si vysloužila nemalou roli v mé knize, kde ztvárňuje sama sebe. Což mi nikdy nepřestane vyčítat. :-)

Příběh knihy 0

A zhruba takhle nějak to začalo. Pár šílených otoreí v podroušeném stavu z levného vína, sen který se zdál Míše a rozhodnutí že to hodím na papír. Měla to být jen krátká povídka o něčem, co by se třeba mohlo líbit jen nám.
Někdy by se to třeba vytisklo na pár papírů, vložilo do horního šuplíku stolu s jedním šuplíkem, a za dlouhých zimních večerů by se pomocí toho rozdělal oheň ve starých kamnech značky Petra. Nikdo tenkrát netušil, že z pár nesmyslů bude příběh o třech dílech.